MAJITELKA ŠATOTÉKY: EKOLOGICKÁ MÓDA NEZNAMENÁ NOSIT BATIKOVANÉ SUKNĚ

18.12.2015 | Zuzana Tomášková

Je absolventkou práv, pracuje jako produktová manažerka v nadnárodní kosmetické firmě a zároveň podniká v oblasti ekologického odívání.

Inspirace ze zahraničí, která se rozvinula v unikátní projekt sdílení a šití retro kousků oděvů. Tak by se dal charakterizovat začátek podnikání Kateřiny Říhové, která reflektuje současný trend ekologického myšlení a podporuje precizní a lokální krejčovství.

 Kateřina Říhová znovuotevřela v Brně šatotéku Reparáda (tentokrát však v jiné podobě, než jakou měla původně), kde si mohou zákaznice zapůjčit na smluvené období originální kousky oděvů nebo si je nechat ušít na míru. O podnikání, o svém přístupu k módě a o dopadu nakupování levného oblečení v Číně se rozvyprávěla usměvavá absolventka práv, která pracuje jako produktová manažerka v nadnárodní kosmetické firmě.

(5 minut čtení)

Hlásíte se ke konceptu „slow fashion“, co to znamená?

Slow fashion česky znamená pomalá móda. Klade důraz na etiku a ekologii, podporu lokálních švadlen, výrobců, návrhářů a kvalitního zpracování, díky kterému oblečení poslouží výrazně déle. Mám za to, že je potřeba bojovat proti masové produkci oblečení ve špatných pracovních podmínkách. A je důležité přemýšlet nad tím, kdo a v jakých podmínkách oblečení ušil. A že je lepší mít v šatníku pár kousků kvalitního oblečení, než celou kopu oděvů z módních řetězců, které se brzy rozpadnou. A je lepší si věci půjčovat, vyměňovat, sdílet než hromadit. Umět se vyhnout neuváženým nákupům ve slevách. Pomalá móda tedy znamená nakupovat málo, zato kvalitní produkty. Tento koncept v Reparádě podporujeme z celého srdce. Proto jsme se teď zaměřili především na šití kvalitních kousků a půjčování sukní a šatů ve stylu 50. let na party či jiné události.

Takže svým podnikáním tak trochu bojujete proti konzumu v oděvním průmyslu?

Určitě se o to snažíme. Ať už původní myšlenkou – půjčování oblečení na měsíční bázi, tak i šitím na míru, díky kterému dáváme práci českým švadlenám. Cílem obojího je ukázat lidem alternativu k masové produkci. Snažíme se lidi motivovat, aby se nad koupí oblečení zamýšleli a koupili si raději něco kvalitnějšího, než aby nakupovali oblečení, které se na první pohled zdá být levnější, ale když člověk zváží, kolikrát ho vezme na sebe, než se rozpadne, a za jakých podmínek vzniklo, tak mi přijde mnohem ekonomičtější si koupit něco kvalitnějšího a s duší, kousek, ke kterému může mít člověk vztah.

Médii nedávno proběhla reality show, ve které norské blogerky na vlastní kůži zažily pracovní podmínky ve fabrikách, kde se šije oblečení. Co říkáte na tento způsob upozorňování na konzum v oděvním průmyslu?

Myslím, že je to určitě dobře. Je spousta lidí, kteří si realitu vzniku oblečení neuvědomují. Je důležité ukazovat, jak je svět propojený. Nelze kupovat levné oblečení v Číně a myslet si, že to není vykoupeno něčím jiným – hroznými pracovními podmínkami někdy i v nebezpečném prostředí, nízkým platem a horší kvalitou života pracovníků v podobných továrnách.

Máte pocit, že už v tomto Češi a Češky udělali pokrok, že si víc uvědomují, jaký dopad má jejich chování na životní prostředí a svět okolo?

Myslím, že určitě. Nejsme v tomhle ohledu jediní. Lidé si půjčí raději kolo a místo autem cestují po městě na něm. Mám za to, že když chce člověk něco změnit, žít ekologičtěji, nemusí hned převrátit svůj svět naruby. Přestat se malovat, nosit batikované sukně, nenakupovat a žít jako poustevník, to není třeba, má ale smysl, když člověk udělá aspoň něco. Může mít například skříň o deseti kouscích a všechny strašně krásné, a ostatní si půjčit. Myslím, že na první pohled i drobné věci, mohou na konci udělat velký rozdíl.

Proč je tento způsob myšlení týkající se sdílení a opakovaného používání věcí podle vás důležitý?

Protože to podporuje solidaritu, ukazuje, že spoustu věcí můžeme mít a přitom je nemusíme vlastnit. Dává nám to svobodu. Můžeme cestovat a nemusíme platit majlant za ubytování. Místo cestování drahým dopravním prostředkem si můžeme najít spolujízdu. Prostě se pak můžeme soustředit jen na to důležité, můžeme si rozmyslet, co si opravdu chceme pořídit. A to bychom si pak měli hýčkat. Opravovat. A ne bez rozmyslu vyhazovat.

Jaké byly reakce lidí a potenciálních zákaznic na možnost půjčování si oblečení?

Momentálně půjčujeme jako v půjčovnách, odlišuje nás pouze fakt, že půjčujeme vlastní, ručně šité kousky ve stylu 50. let. Takže lidé překvapení nejsou, jen nadšení, že si můžou i takové šaty půjčit. Dřív, když ještě fungovala naše původní šatotéka a lidé si mohli půjčovat různé modely na stejném principu jako v knihovně (tj. za měsíční abonmá si mohli půjčit každý týden 3 kousky), to jsme mívaly hodně překvapené reakce

Zajímalo by mě, zda sama nakupujete v módních řetězcích, nebo se jim spíše vyhýbáte?

Občas se tomu nevyhnu. Ale snažím se kombinovat kousky ze sekáče s výrobky od návrhářů, či si nechávám šít oblečení u švadleny. Také oblečení sdílím nebo vyměňuji s kamarádkami. Teď bych se chtěla hodně věcí, které mám doma, zbavit, poslat je dál a mít tam jen ty, které nosím ráda.

Čeho byste ještě chtěla v životě či v podnikání dosáhnout?

Svobody. Chtěla bych si umět skloubit práci a osobní život tak, abych nikdy neměla pocit, že jedno zavazí tomu druhému. A v podnikání se soustředit na to, co mi jde a zároveň i baví. V Reparádě bych chtěla více věcí delegovat a mít tak víc času na vymýšlení kolekcí, focení, psaní a celkově řízení tohoto projektu. Teď mám v hlavě vizi na dvě minikolekce, tak už bych se do toho ráda pustila. Je to taková hra, člověk si u toho vzpomene, jaké to bylo být malou holkou. Mít vířící sukně, popouštět uzdu své fantazie. Zkrátka si chci svou práci ještě více užívat a zároveň udělat něco málo pro tento svět a lidi v něm.

Medailonek

Kateřina Říhová je absolventkou práv, která nyní pracuje jako produktová manažerka v nadnárodní kosmetické firmě a zároveň podniká v oblasti ekologického odívání. Baví ji cizí jazyky (momentálně italština), ráda cestuje a chodí do přírody, dívá se na filmy. Její životní krédo zní, že je lepší litovat toho, co člověk udělal, než toho, že něco neudělal. Už jen kvůli tomu, aby měla ve stáří o čem povídat vnoučatům. Nejvíce ji ovlivnila kniha Sto roků samoty, protože díky ní pochopila, že magické okamžiky jsou ty nejobyčejnější. A také si uvědomila, že miluje španělštinu. Manžel Kateřiny je z Kolumbie.

Odkaz na článek: http://pozitivni-zpravy.cz/majitelka-satoteky-ekologicka-moda-neznamena-nosit-batikovane-sukne/

Save