10 let s Reparádou

Jak to všechno začalo

Deset. Tolik let už uplynulo od chvíle, kdy mě napadlo začít podnikat a založit Reparádu. Sedím u počítače a vzpomínám na Katku před deseti lety. Jaká byla? Vzpomenu si ještě?  Tento text vznikl, abych na to časem nezapomněla. Pojďte se začíst taky. 

Bylo mi tehdy 26. Odpromovala jsem na právech a odstěhovala se do Barcelony za svým milým. Za klukem z Kolumbie, kterého jsem tam jedno přelomové léto potkala, pak si ho vzala a teď s ním mám dvě děti. 

Předchozí 4 roky jsem hodně cestovala. Erasmus ve Vídni, au-pair v Manchestru, Španělsko. Učarovalo mi, jak snadno se dá naučit cizí jazyk, když v té zemi člověk žije. Po letech biflování na gymplu jsem objevila kouzlo praxe i okamžiku.

Letenky byly v té době nehorázně levné, batoh mi stačil malinkatý a celý svět byl na dosah. Všechno bylo na dosah. Stačilo jen zadržet dech a skočit. A prodýchat tu chvilku, kdy se mi ve skoku zatočila hlava. 

Tohle pořád ještě umím. Nebát se a skočit. I když vím, že se mi bude točit hlava. Jen už si ty skoky víc rozmýšlím. Protože už neskáču sama. 

V Barceloně jsem kromě do práce chodila i na hodiny němčiny (abych nevypadla ze cviku). Na jedné lekci jsme četli článek o dvou Němkách, co si otevřely Kleiderei. Netradiční půjčovnu s oblečením.  Nešlo o půjčovnu společenských šatů, ale byl to spíš sdílený šatník. Komunitní místo, kde si lidé mohli každý týden vypůjčit několik kousků oblečení. Nebyla to žádná “hadrárna”, Kleiderai měla styl a čišela z ní radost. 

A ta myšlenka za tím! Díky sdílení oblečení přispět k udržitelnější módě. Moc se mi to líbilo.

Když pak nastal čas mého návratu do Brna, rozhodla jsem se, že tam musím dovést i tento nápad. A nadchla jsem pro to i kamarádku Markétu.

Nejdřív byla šatotéka

Do Brna jsem se z Barcelony přestěhovala kvůli právům. Chtěla jsem se věnovat oboru, který jsem vystudovala. Ale myšlenka na Reparádu mě neopustila. 

Během dne jsem byla advokátní koncipientka, odpoledne a večery jsme s Markétou věnovaly přípravám na otevření Reparády. Najít místo, vymyslet, jak to bude fungovat, zřídit si živnost, nakoupit oblečení, které budeme půjčovat. Podnikání jsme sice vůbec nerozumněly, ale bavilo nás to.

A staly se z nás expertky na sekáče! (A taky na žehlení.) Uměly jsme během pár minut najít poklady. Hedvábnou halenku zastrčenou mezi polyesterem, slušivé šaty, dobře střižený vlněný kabát a také nejrůznější nápadité kousky zvučných značek. A kožené vintage kabelky!

Dneska už je to horší, tyhle kousky už se v sekáčích moc nevyskytují.

K pokladům z blešáků a sekáčů jsme přidaly i kousky od začínajících návrhářů. I po letech si myslím, že naše nabídka byla moc hezká.

A přesně před 10 lety, 8. listopadu 2013 jsme s velkou slávou naši šatotéku na Jaselské v Brně otevřely.

Jak to fungovalo? 

Podobně jako půjčování knížek v knihovně. Stačilo zaplatit si měsíční členství, převzít si kartičku a každý týden jste si mohli vypůjčit 3 kousky oblečení. My je pak vypraly, vyžehlily a vrátily do oběhu.

V šatotéce jsme měly i pár kousků na prodej. Od různých malých značek a postupně i naši vlastní značku. 

Bylo to zábavné, ekologické, kreativní, plné milých setkání, ale také vyčerpávající, nikdy nekončící, zahlcující. 

V březnu 2015 se Markéta rozhodla z projektu odejít. Měla malé miminko a cítila, že ji šatotéka obírá o čas, který chtěla věnovat jemu. 

Já čas měla, ale nechtěla jsem s šatotékou pokračovat sama a tak jsme ji zavřely. 

Bylo mi ale líto zabalit to úplně. A tak se v roce 2015 zrodila módní značka Reparáda. 

Per aspera ad astra (přes obtíže ke hvězdám)

Byl to punk a koledovala jsem si o vyhoření. Asi jako většina začínajících podnikatelů. 

Pracovala jsem na fulltime jinde, ráno před prací vozila látky ke švadleně a večer balíčky na poštu. Sklad i kancelář jsem měla doma v obýváku. 

Obchod jsem měla maličký, s jednou kamarádkou jsme si napůl pronajaly zastrčenou místnost, ve které ona prodávala svou značku (Local Stories) a já zas tu svoji. A vypomáhaly jsme si s prodejem.

Trvalo to dva roky. 

Pak jsem potratila, a i když to tím shonem nejspíš nebylo, uvědomila jsem si, že takhle rozpolceně už dál žít nechci. A tak jsem skončila s fulltimem a začala se věnovat Reparádě naplno. 

Kdyby se mi nedařilo, tak aspoň budu vědět, že jsem tomu dala vše a můžu se s čistým svědomím vrátit do práce. Uklidňovala jsem se.

Naštěstí se ale dařilo. Ne tedy pokaždé a rozhodně ne ve všem. Celkově ale ano.

A já si hlavně začala uvědomovat jednu důležitou věc.

Těžkosti můžou být kámoš. To, že se něco nepovede, tak jak chci, nutně neznamená, že je to problém. Občas je to pošťouchnutí “osudu”, že něco dělám blbě. Slepá, pohodlná ulička, ze které musím sejít, abych za rohem objevila jinou, ale mnohem lepší cestu.

A já teď zpětně děkuji, že mi má tehdejší švadlena o tolik zvýšila ceny, aby mě to donutilo najít si (konečně!) kvalitní konstruktérku a dobrou šicí dílnu. Vede ji skvělá paní Anička, šijí pro nás do teď 90 % bambusových kousků a já doufám, že budeme spolupracovat napořád :)

V té době jsem také našla dvorní fotografku Dinu a naši můzu-modelku Radku. Obě holky považuji za reparádnický poklad. 

Mateřství a podnikání

Reparáda se rozrůstala a o rok později (v roce 2018) se mi narodila holčička. Pojmenovala jsem ji Valentina, na oslavu lásky a taky pro to, aby mi dodávala odvahu (pozn. valentía = kuráž, síla, odvaha). 

A sílu, tu já jsem tehdy rozhodně potřebovala, protože kloubit mateřství s podnikáním je teda pěkná fuška.

Těšila jsem se na spící miminko, ukázalo se však, že spát sice umí, ale jen v jezdícím kočárku. Pracovala jsem v noci mezi kojením, na lavičce v parku, a i když jsem občas hlídání měla, práce vůbec neubývalo. 

Donutilo mě to ale překonat svůj perfekcionismus a začít delegovat. Děkuji svému muži, mámě, Hance, Terce, Monči... Rodina a mé první brigádnice mě tehdy velmi podržely a já jim za to budu navždy vděčná. 

Reparáda rostla, místnost na Jaselské nám už přestala stačit a tak jsme přestěhovali Reparádu na Sokolskou.  

A pak přišel covid

Zkraje roku 2020 jsme letěli za rodinou do Kolumbie. Během 3 týdnů jsem se dozvěděla 2 věci: 1. že jsem těhotná, 2. že možná všechno skončí, protože přišel covid.

Uf. 

A taky, že nevím, jak se vrátíme do Evropy, protože nám kvůli covidu zrušili letenky. 

Ale nakonec to nebylo tak zlý. S letenkami nám pomohla jedna zákaznice na instagramu, která pracovala v Air France a svět naštěstí (zatím) neskončil. 

A tak jsme šili roušky a díky zavřenému obchodu měli na všechno víc času. Zájem o naše produkty se po prvotním propadu naštěstí zase vrátil. 

Covidových vln bylo několik. První nás ochromila strachem. Postupně jsme ale zjistili, že je lepší být připraven, protože život jde (většinou) dál.  Ve chvílích rozvolnění se rozjíždí i prodej a když nemá člověk co prodávat, tak se oslabuje nadvakrát.

A tak jsme si přivykli nové realitě plné roušek a testování. Světu, ve kterém se střídalo období uzavírek a rozvolnění. 

Čím víc mi rostlo břicho, rostla i naděje. A na podzim roku 2020 jsme se stěhovali do většího. Covidu navzdory. Na Jarošku, tam, kde jsme doteď. 

Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a s obřím břichem a batoletem v náručí řešila rekonstrukci, stavební úřad a stěhování. Ale cítila jsem, že to ještě udělat musím, protože na Sokolskou už se brzy nevejdeme. 

Marianka se vydala na svět na moje narozeniny. Obchod byl přestěhovaný, brigádnice zaškolené. A na covid už jsme si zvykli.

Tak to už pak bylo všechno jen fanfárový, ne? Kdepak, čekala nás brzy další zkouška, jen jsme o tom tehdy ještě nevěděli.

Potřebujeme další šicí dílnu

V té době nám přestaly stačit kapacity výroby. Externí dílna šila bambusové kousky, pár externích švadlen zvládlo sem tam nějakou zakázku a několik kousků navíc. Nestačilo to. Spolupráce s dalšími šicími dílnami ale drhla.

Až mi majitelka jedné dílny, se kterou jsem tehdy spolupracovala, řekla: Hele Kači a nechceš převzít tu moji? Můžeš si ji zatím jen pronajmout a vyzkoušet to.

 Vždyť já to ale vůbec neumím, problesklo mi hlavou. Mám dvě malé děti a budu se muset starat o celou šicí dílnu. K tomu e-shop a obchod. To už nepůjde dělat po nocích a sem tam během dne. 

Ale byla by to fajn příležitost, hlodalo ve mě. Teď, když jsme se s mužem vystřídali na rodičovské dovolené, mám o trochu víc času. A vždycky to přece můžu zase změnit, nedala mi ta nabídka spát.

Jak myslíte, že to nakonec dopadlo? No jasně, já to vzala 🙂 Ale předtím jsem si to trochu propočítala. Jestli je to ale dobré rozhodnutí, tím jsem si teda jistá nebyla. 

Vytvořit fungující dílnu

Rok. Tak dlouho jsme měli “dílnu v pronájmu”. Z původního zaprášeného prostoru bez ladu a skladu se nám podařilo vytvořit poměrně dobře fungující šicí dílnu. 

Stroje byly ale staré, občas některý motor vybouchl a nikdo to neuměl opravit. Dílna byla částečně na staveništi a majitelé na nože. Jejich divoké hádky ohrožovali naše fungování. Nebyl tam klid na práci.

A tak jsem se rozhodla, že odtud musím rychle pryč. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Měla jsem štěstí. Během týdne se mi podařilo najít vhodný prostor, udělat prodejní stěhovací kampaň a z utržených peněz nakoupit stroje a vybavení.  Díky vám! A díky kamarádům, kteří nám pomohli vše odstěhovat.

A od té doby máme vlastní krásnou dílnu na Cejlu. Není to teda vždycky med. Naštěstí! Díky tomu jsme se několikrát posunuli zase dál. 

O tom vám ale povím někdy příště :) Za dalších 10 let? 

Tento text napsala: Kateřina Říhová, zakladatelka a majitelka Reparády